Na kole Evropou: Z Nordkappu do Tarify

Letní cyklovýprava napříč Evropou z nejsevernějšího po nejjižnější bod kontinentu. Více než 5.000 kilometrů, desítky dní v sedle, měnící se krajina, počasí i nálady. Reportáž z cesty amatérského cyklisty, který se rozhodl udělat si výlet trochu jinak.

„To nejtěžší na začátek“ pokračuje i v Norsku

Dalibor úspěšně složil kolo, které po všech peripetiích dorazilo naštěstí zároveň s ním. Může vyrazit směrem k hotelu. Polární den ho na úvod hned trochu zmátl. S kolem ztratil více času, než čekal. Hodiny už ukazují 2:30 ráno. Naštěstí je v hotelu nonstop recepce.

Cestou si chtěl na nosič přidělat malou českou vlajku, ale klacík ani stromy nikde. Jen skály, mechy a lišejníky. Subpolární pásmo v celé své kráse. Krajina na první pohled strohá, na ten druhý však nabízí dechberoucí výhledy připomínající Nový Zéland, Island nebo Skotsko. Všechny problémy s krabicí na letištích jsou najednou zapomenuty. Tohle za to opravdu stálo.

Nordkapp: Další noc téměř beze spánku

Hotel Scandic Nordkapp je poslední větší záchytný bod před samotným Nordkappem. Do postele se dostal až ve 4:00 ráno. Na snídani se před devátou sice došoural, ale celé dopoledne měl pocit, jako by ho přejel vlak.

Po poledni konečně vyrazil na trasu, nechal na recepci svou bagáž. Dobře udělal, protože hned za hotelem začalo velké stoupání. Na Nordkapp dojel v mlze a zimě, zničený, a přesto šťastný. První „cílová páska“ byla zdolána.

Na parkovišti mu cyklisté, které potkal, darovali svou vstupenku do hlavní budovy. To potěší. „Monument, vítr, fotky, selfie, suvenýry… a dokonce nalepení samolepek mé cesty,“ vzpomíná. V půl páté je ale čas vydat se na cestu zpět do hotelu, kde jej už totálně promrzlého vítal vedoucí německého zájezdu horkým čajem. Solidarita cestovatelů v praxi.

Tundrou, tajgou a komáří invazí

Dalibor si vyzvedl zavazadla a rovnou vyrazil na další etapu, na níž ho čekaly tunely. Jeden přes sedm kilometrů dlouhý a 212 metrů pod hladinou moře. Cekem urazil 86 km docela náročným terénem. Pustá, drsná krajina. Do hotelu se dostal až ve 2:00 ráno. Klíč byl ve schránce, ale kvůli nočnímu klidu se nekonala ani sprcha, ani večeře.

Na další část cesty vyrazil něco po poledni. "Krajina se proměňuje. Projíždím pobřežím připomínajícím Skotsko, míjím alpskou řeku. A najednou se ocitnu v tundře jako ze Sibiře. Oranžová země, ticho, jen ptáci. Pak další porce Alp dolů do města Alta, kde borovice kolem fjordu připomínají Máchovo jezero. Jediné, co tuhle cestovatelskou idylku narušuje jsou všudypřítomní agresivní komáři. Bez repelentu a stanu je to opravdu náročné." vypráví Dalibor.

Po čtyřech hodinách spánku se vydal na 130 km dlouhou cestu do Kautokeina. Znovu 40 km stoupání, tentokrát podél horské řeky. Krajina jako u Plitvických jezer. A pak 70 km nekonečné tajgy. Jen lány bříz. Slovy Dalibora: "Sibiř jak vyšitá."

Zasloužený odpočinek v Kautokeinu

Konečně Kautokeino. Dveře ubytování byly odemčené, takže ani Daliborův pozdní příjezd nepředstavoval problém. Majitel byl pohodář. Ráno jej vzal na nákup (sám prý nic nepotřebuje) a povídal o životě v Laponsku, polární noci a sobech. Dalibor přiznal, že se mu skoro nechtělo odjíždět. Před ním však stojí další výzva: překonat svůj denní rekord 343 km. Ale o tom zase někdy příště.

Text byl redakčně upraven.