Když se z příhody stane legenda: Zdena a její příběh „pod kořenem“

„Bábu pod kořenem“ zná v Česku skoro každý – jenže v létě 2012 to pro paní Zdenu nebyl žádný vtip. Když jsme ji obsadili do naší nové reklamy Klik.cz, chtěli jsme dát prostor i jejímu pohledu. Co se tehdy opravdu stalo, jak vznikla reportáž a proč se rozhodla s námi reklamu natočit?

Se Zdenou jsme se potkali v Praze, konkrétně v restauraci s příznačným jménem „Hospoda u báby pod kořenem”. Restaurace je součástí hostelu Kotva Braník. Zdena nám hned v úvodu nabídla tykání, takže rozhovor proběhl ve velmi přátelském a otevřeném duchu. 

Co se stalo tu noc pod kořenem

Než se dostaneme k tomu, co se stalo pod kořenem, Zdena nám popsala, jak celý víkend začal. Byla s partou kamarádů v potápěčském lomu v Řídelově u Telče, kam často jezdili. Ten den spali pod širákem.

Ráno ji prudce probudila kolegyně. Zdenu to vylekalo natolik, že se jí spustila její typická reakce na leknutí: na chvíli úplně „ztratí hlas“ a přestane mluvit. A přesně v tomhle rozpoložení pak pokračoval celý den, který nakonec vyústil v tu známou noční situaci.

• Co se přesně stalo tu osudnou noc, když jsi skončila pod kořenem? Slavilo se předtím?

Zdena: Ne, nebylo to po žádném alkoholu nebo něčem podobném. Bylo to normální večerní posezení u grilu, s hudbou a kytarou. Všechno začalo už ráno, kdy mě probudila kolegyně, která vedle mě zařvala do telefonu. Já jsem se lekla a přestala jsem mluvit. A to se táhlo celý den. Den běžel, jak běžel. Polovina party odešla na houby. Na večer se chystalo grilování.

Já jsem si vždycky chodila na ten kořen sednout — rozjímat a psát si svoje básničky. Je to asi dvacet metrů od chaty a nějaké 2 až 3 metry za kořenem už je jen skála a voda v lomu. Šla jsem tam klasicky v pantoflích, protože doma na takový kousek taky nepotřebuji lepší boty. Jenže mi ujela noha a zajela jsem tam. Z kořene vycházel ještě takový kořínek a mně se tam ta pantofle zasekla. Propadla jsem se do té jámy pode mnou a zůstala jsem tam viset.

Dole u chat už se začalo chystat a nikdo neřešil, kde jsem. Všichni totiž věděli, že je to u mě běžné, že takhle vždycky někam sama zmizím. Jenže to už trvalo dlouho. Dole se grilovalo, hrála hudba, všechno mi šlo pod nos. A já nemohla nic dělat. Byla jsem tam prostě zaklíněná. Až později večer mě začali hledat. Byli nade mnou, svítili baterkou do lomu, jestli jsem tam nespadla. Já jim ale nemohla dát vědět.

Ta noc nebyla nic příjemného. Divočáci tam běhají běžně. Naštěstí tam žádný nepřišel. Ale byl to nepříjemný pocit, když tam jsi takhle sama. Navíc byla zima a já na to nebyla dostatečně oblečená

K ránu jsem si konečně vytáhla ruku tak, abych mohla bouchat do kořenu. Říkala jsem si: kořen, skála, chata. Z toho přece musí být ozvěna. Pak ke mně konečně přiběhl manžel, kterému to došlo. Když mě viděl, tak hned se smíchem běžel pro foťák. On má tu originální fotku, ale jako správnej bordelář to samozřejmě nemůže najít. A musel využít ještě další tři kámoše, aby mě vytáhli.

• Jak dlouho tě hledali? A jakto, že nikdo nezavolal policii, když tě nemohli najít?

Zdena: Hledali mě asi do dvou do rána a pak šli spát. Věřili, že se vrátím. Byli si jistí, že jsem nespadla do lomu a že se o sebe umím postarat.

Já mám spoustu příhod i jinýho charakteru — například když nám při přistání v Rumunsku hořelo letadlo, nebo když do mě nabouralo prezidentovo auto.

Jak vznikla reportáž a jak se z toho stal virál

• Jak vůbec vznikla ta reportáž? Kdo zavolal televizi?

Zdena: Když už mě vytáhli, přijel další kámoš a tomu vyprávěli, co se stalo. On pak přijel domů a celé to povyprávěl své dceři, která v té době psala do novin. Holka nebyla líná, sepsala to a hned to bylo na internetu. Pak mi ten kámoš jen řekl, že za námi jede televize. Já myslela, že se zblázním. Za chvíli se objevili novináři z televize a ptali se, co se stalo. My jsme se s nimi ani nechtěli bavit, ale oni nechtěli odejít. Ten kámoš, kterému v reportáži padá na zem buřtík, mě prosil, ať jim jdu něco říct, jinak tady budou čekat do večera.

Nakonec jsem jim to šla ukázat a řekla jim, jak to bylo. Co se mi stalo, o čem jsem přemýšlela. A mimo jiné se ptali i na hodně praktické věci (třeba „když musíš na záchod”). Já doufala, že tohle do televize nedají, ale dali.

Takže za tohle já vlastně nemůžu. Já televizi nezavolala, to udělala dcera toho kámoše.

• Je něco, co bylo v reportáži zmíněno, ale nebyla to pravda? Něco, co si televize přibarvila, nebo vyznělo jinak?

Zdena: Už si tu reportáž nepamatuju úplně přesně, ale základ byl tak, jak se to skutečně stalo. Až na to, že spousta lidí to pochopila tak, že se mi to stalo v opilosti. Opilost tam nebyla ani z mojí strany, ani ze strany ostatních.

• Říkala jsi, že tě do reportáže spíš dotlačili a natáčet jsi nechtěla. Jaká byla tvoje reakce, když vyšla?

Zdena: Nejdřív to byl šok, pak jsem se začala smát. Jen mi vrtalo hlavou: “Ježiš, proč tam dali to močení?” To jsem jim i říkala, že to bude mimo mikrofon… Ale co už, rozčilovat se nemá cenu.

Reakce lidí a rozpoznávání na veřejnosti

• Ta reakce po odvysílání byla hned, nebo až po nějaké době?

Zdena: Hned. Třeba naše trenérka se málem udusila u večeře, když to viděla ve zprávách. Takže se to rozjelo hned. Samozřejmě reakce byly pozitivní i negativní.

• Setkáváš se s tím dodnes? Poznávají tě lidi?

Zdena: Jo, stává se to. Občas se mě někdo zeptá v obchodě, jestli “nejsem náhodou ta…” a chtějí se mnou fotku nebo podpis. Hodně se chtějí fotit děti a mladí z vodáckých táborů, které se tady pořádají. Jeden repre kluk má ode mě dokonce podepsanou helmu.

Práce u diplomatů a historka s autem prezidenta

• Ty jsi říkala, že jsi byla diplomatka?

Zdena: Já jsem takový diplomat celý život. Nicméně pracovala jsem pod správou diplomatických služeb na americké ambasádě. Potom jsem byla na tuniské ambasádě.

• A ta příhoda s nabouráním auta, jak to bylo?

Zdena: Tenkrát jsem vezla nejvyššího šéfa Červeného kříže a jeli jsme v dešti z Pražského hradu. Auto naproti mně jelo prostředkem, já už s tím nemohla nic udělat a nabourala jsem mu levý bok. Pak jsem zjistila, že to bylo auto prezidenta Václava Havla. Naštěstí pan prezident v tom autě nebyl, jen jeho řidič, který mu právě vezl nové auto.

Takže než jsem byla “bába pod kořenem”, tak jsem byla “řidička, co nabourala prezidentovo auto”. Policie pak ale uznala, že to nebyla má vina.

“Když se leknu, přestanu mluvit” a posttraumatická porucha

• V reportáži zaznělo, že máš posttraumatickou poruchu a když se lekneš, přestaneš mluvit. Jak to vzniklo?

Zdena: Měla jsem s dcerou autonehodu. Naboural do nás jiný řidič, auto bylo úplně na odpis. Dceru jsem musela oživovat, já měla zlomený sternum. Byl to pro mě hrozný zážitek, takže od té doby, kdykoli jsem se lekla, tak jsem prostě přestala mluvit. Někdy na několik hodin, někdy i několik dní. A to se právě stalo i tehdy, když vedle mě kamarádka zakřičela do telefonu.

• Máš to tak doteď?

Zdena: Už naštěstí ne, dnešní medicína je zázrak, děkuji.

Ohlédnutí v čase: jak se změnil pohled Zdeny

• Kdybys se mohla vrátit v čase a dát tehdejší “Zdeně pod kořenem” jednu radu, jaká by to byla?

Zdena: Kdybych šla bosa, tak by se to nestalo, protože bosá noha neklouže. Jinak určitě dávat si pozor, kam člověk šlape. Je pravda, že od té doby nekoukám nahoru, ale dolů. Můžeš na to místo jít stokrát, a stejně se může něco přihodit.

• Co ti tato zkušenost dala?

Zdena: Dávat na sebe větší pozor a nepodléhat negativním myšlenkám.

• A vzala ti soukromí?

Zdena: Soukromí mi to nevzalo. Já celý život dělala něco pro lidi a lidi za mnou pořád chodili. Kdokoliv z okolí měl nějaký problém, šel za mnou. Nikdy jsem nedokázala lidem říct ne. Tím pádem jsem toho soukromí nikdy moc neměla. Mě ani manželovi nikdy nebylo lhostejné, co se děje kolem nás.

• V reportáži zaznělo, že do lesa už nikdy sama nepůjdeš. Platí to?

Zdena: Já jsem dříve do lesa chodila hodně, i sama. Dneska ale když už někam jdu, chodím opatrně. Myslím si, že by měl člověk chodit ideálně s někým a mít u sebe mobil a píšťalku na krku, aby mohl dát vědět. Stát se může cokoliv.

Reklama: proč nabídku přijala, scénář, natáčení a výsledek

• Proč ses rozhodla přijmout nabídku zahrát sama sebe v reklamě a co pro tebe bylo v tom projektu důležité?

Zdena: Brala jsem to jako zkušenost a legraci. A když už se o tom stejně celý národ baví, tak proč ne?

• Co sis řekla jako první, když sis přečetla scénář reklamy inspirovaný bábou pod kořenem?

Zdena: Jakožto nezkušená v tomhle oboru jsem si řekla: „Ty lidi se zbláznili. Proč chtějí starou vrásčitou bábu?” A když jsem si přečetla konec, že mě tam někdo bude držet v náručí — to se mi naposledy stalo, když mě manžel přenášel přes práh po svatbě, a to už je 54 let. Ale brala jsem to tak, že víte, co děláte. Kdyby se mi tam něco nelíbilo, tak bych se ozvala.

• Jak sis užila natáčení?

Zdena: Super, já jsem si to užila. Jsem vlastně taková herečka celý život. Jednou bych si chtěla zahrát v nějakém filmu, třeba ježibabu. Tak třeba se toho ještě dočkám.

• Měla jsi trému?

Zdena: Trému jsem neměla. Spíš jsem se bála, jestli moje „mozkový závity” zvládnou, co mám říct a jak.

• Co říkáš na výsledek natáčení?

Zdena: Mě to pobavilo. Akorát jsem zjistila, že bych potřebovala sundat nějaká kila a vypnout pleť. Dnes už mám dole 15 kilo.

• Je něco, co bys chtěla na závěr vzkázat našim čtenářům?

Zdena: Lidi, nebuďte zlí. Nikdy nevíte, co se může stát zítra právě vám. Urážky jsou smutné a bolí.

Závěr

Zdenin příběh se stal virálem, protože je neuvěřitelný. Ale v jejím podání je zároveň překvapivě obyčejný. Jeden moment nepozornosti, pár náhod, dlouhá noc, a pak lavina zájmu, kterou už nešlo zastavit.

A jestli si z toho něco vzít, tak možná právě to, co Zdena říká nejjednodušeji: koukat pod nohy, chodit opatrně. A když je to možné, nechodit do rizika úplně sám — nebo mít u sebe alespoň tu píšťalku.